18. 3. 2010  Na vědomost se dává, že navzdory okázalé pustotě těchto stránek:

 je spuštěn nový WEB Potměchuť!

'Potměchuť je mrtev, ať žije Potměchuť'

Nesmutněte - klikněte:

 SEM

 

25. 1. 2009   POZOR, zveřejněno nové prozatímní logo Potměchuť CT!

Novým prozatímním logem by společenství s dlouholetou tradicí Potměchuť CT rádo vyjádřilo svou nikdy neutuchající snahu dát každému svému členu pocit, že je důležitou součástí týmu. Logo je i nadále obdélníkem, čímž chceme dát jasně najevo, že není kolečkem. Věříme, že je lepší mít čtyři rohy, jež symbolizují, jak čtyři současné členy, tak čtyři současné světové strany. Na nich čekají nové zážitky, dechberoucí dobrodružství, nezávazná zábava a neodpovědné chování bez pocitu výčitek. Stejně tak čtyři rohy symbolizují čtyři metry do výšky, které vám bohatě stačí k tomu, abyste si pořádně rozflákali držku. Velká červená šipka evokuje tíhnutí k zodpovědnému chování, jež Potměchuti nikdy nebylo cizí. Evokuje razanci s níž by měl být tříděn odpad, krmeni opuštění pejsci a zahájen celosvětový odzbrojovací proces. Barvy, v kterých jsou vyvedena jména nových členů, vysílají signál, že Potměchuť je proti jakémukoli černobílému pojímání světa, že je otevřen všem rasám a nečiní rozdíl v pohlaví, náboženství či  sexuálním orientaci (ale buzny, skřety a emo neberem). 


My v Potměchuti věříme, že když se nějak leze, tak nahoru! Doufáme, že vás naše nové logo osloví, tak jako oslavuje Nás.

 

24. 10. 2009

 

FOTOALBUM HERE

 

                        DĚDA MRÁZ MÁSLO aneb první pozdravení z Ostrova věčného deště

 

V parku před kolejemi se prohání krávy, počasí prochází pubertou a holky se vydávají za prostitutky. Tak to je teď můj denní chléb.

 

            Newcastle bylo odedávna průmyslové město, které v časech svého rozkvětu vyrábělo ty nejlepší lodě pro britskou flotilu a zásobovalo uhlím široké okolí. Se stagnací těžkého průmyslu, prodělalo v dobách naší Sametové revoluce nelehkou transformaci. Dnes je to živé, moderní město, žijící především ze základní studentské potřeby – pořádně se někde opít. Univerzitní kampus tvoří menší městskou čtvrť, v posledních letech se do něj investovalo na 200 miliónů liber, takže záchody jsou všude zdarma. Studentům tu patří vlastní budova v jejíž základech se nachází ústřední pařící prostor o velikosti dvou Lucerna music barů, v patrech vyšších pak naleznete pět dalších barů, ale jenom jednu kavárnu. Budovu i zábavu hlídají gorily, kdyby náhodou někdo nechtěl pít nebo se pokusil ztlumit hudbu na úroveň neohrožující život.

            Kolej vypadá jako kříženec mínojského labyrintu a pevnosti Boyard. Dočasný domov tu našlo tisíc studentů, které spojuje neschopnost si uvařit. Když chvíli hledáte, najdete tu recepci, obchod, prádelnu, sušárnu, kulečníkový a ping-pongový sál, bankomat - samozřejmě bar - a když máte dobrej den, tak i východ.

            Hitem letošní sezóny v ženském šatníku jsou tu upnuté tmavé legínky, které se nosí samostatně s mikinkou či svetříkem. Model je většinou obohacen o minisukni a lesklé barevné střevíčky, nebo o poslední výkřik anglické dívčí elegance – sněhule! Nic z toho ovšem neplatí, když nastane večer a jde se na tah. V tu chvíli se ulice promění v proudící dav minišatiček, holých nohou, vysokých podpatků a otáčejících se kabelek. Hezkou Angličanku, aby člověk pohledal, jinými slovy, ještě jsem jí nenašel.

            Chlapeckou módu charakterizuje nevýslovně blízký vztah k teplákům, neutuchající touha mít pořád čepici na hlavě a čouhající zářivé spodky z popuštěných kalhot.

            Vzhledem ke klimatickým podmínkám možná pochopitelné, eleganci a společenskému znemožnění není nijak na překážku neustálé posmrkávání.

            Mezi největší anglické posedlosti neodvratně patří smažená ryba s hranolky, fotbal, varovné značky a požární cvičení. Velký požár Londýna v roce 1666 patrně v Britech zanechal latentní strach z ohně, takže kdybych řekl, že denně musím otevřít desítky protipožárních dveří, lhal bych. Je  jich mnohem víc.

Ale abych jen nekřivdil národu s kdysi největším koloniálním panstvím, Angličani jsou moc milí, hodně se usmívají, dokonce i ráno v metru. Jejich ochota a otevřenost až někdy v zakomplexované české duši vytváří podezíravost, jestli to všechno myslí upřímně. Nikam se neženou, rytmus společnosti je poklidný a vždycky je dost času na čaj a sendvič. Nejvíce to Čech ocení ve frontách – nikdo se nikam necpe, nedrásá, nesnaží se být všude první – Britové stoicky čekají, až na ně přijde řada a poklidně rozmlouvají.

            Dlouholetá konstituční tradice Britům velí, být součástí nějaké demokratické společnosti, klubu, kroužku, což si nadmíru užívají. Na univerzitě funguje přes 150 studentských společností. Najdete tu vše, od Společnosti přátel Dračího doupěte, přes veškeré sportovní společnosti, až po Společnost milovníků drobného zahrádkaření. Po dlouhém rozvažování mezi Společností praktikujících hinduistů a Společenstvím pro více fazolí na snídaní, má volba padla na Rock Climbing Society (RCS).

Lezecká stěna v Newcastlu je trochu nekřesťansky umístěna v kostele. Pravděpodobně byl katolický. Nabízí mnoho přehledných cest, což se ovšem nedá říci o britském hodnocení obtížnosti. Pokud vyrazíte na skály ven, musíte dokonce zprůměrovat dvě hodnoty, abyste si udělali přibližnou představu, jestli máte šanci skálu vylézt. Lezení je tu věda. RCS je pozoruhodně aktivní a mimo pravidelné tréninky organizuje i výpravy na skály.

Jezdit na kole v Newcastlu může být příjemným zážitkem, pokud Vám půl hodiny po koupi nového starého bicyklu, neupadne zadní kolo. Vše ale dobře dopadlo a „Stříbrný vítr“ už zase mohu denně s jistotou sedlat. S toutéž jistotou mohu počítat s tím, že kdykoli se opřu do pedálů, začne pršet. Většinu času tu padá drobounký vytrvalý deštíček, který dokonale nahlodává rovnováhu lidské psychiky. Raději třikrát letní bouřku a sedm blesků těsně vedle!

 

Tak se mi tu kamarádi po Vás všech stýská a těším se, až se zase uvidíme. Zatím si můžete být jisti, že se mám vcelku fajn, nikterak tu nestrádám, životní funkce v normálu a metamorfóza v suchého anglického lorda se snad zatím nekoná. Ještě pořád nenosím do školy tepláky, neřku-li sněhule.

Mějte se krásně a když budete mít chvilku, napište, ať vím, jak se vede Vám! 

 

 

 

PS.:

 

KAMARÁDI NA PÍSKU

Naše oblíbené pískovcové věže v Británii nenajdete. Příroda však nabízí pískovec nejčastěji v podobě několikakilometrového zářezu v kopci, který vytváří pás 10-20 metrových stěnek. Na britských horolezcích oceníte jejich nedůvěru a odpor k nýtování, srovnatelnou s obavami českých pískařů o přejišťování cest. Jejich druhou rukou je friend a vklíněnec. Českému horolezci to nabízí netušenou možnost, zalézt si na nedrolícím se pískovci, a přitom si zřizovat jištění výstředníkovými mechanismy a oříšky. Trochu schizofrenní, ale báječný pocit. Vše by to znělo tak krásně, kdyby neexistovalo počasí. Ve chvílích, kdyby českého lezce ani na překližku nevyhnal, usměvaví Britové vyráží lézt ven a libují si, jak je to krásné, vždyť by přeci mohlo pršet a foukat ještě víc. Obě lezecké výpravy však nakonec byly úspěšné a s vypůjčeným cajkem jsem měl šanci vytáhnout několik cest.    

 

 „DŽÓRDÝ“

 Newcastelský domorodec. Poznáte ho tak, že když mluví, tak mu nerozumíte ani slovo. Když ho poprosíte, aby to zopakoval, rozumíte ještě méně.

 

NO DRINKING AREA

Snažil jsem se, chtěl jsem, pokusil jsem se – rozetnout evropský mýtus o nepitelnosti britského piva a dal jsem si Carling. Neúspěch. Nechte postřižinské pivo pět hodin na sluníčku a máte čerstvě natočený Carling. Dále si můžete běžně objednat alkoholický jablečný mošt nebo tzv. Diesel (pivo, mošt, sirup). I když si třeba na zvoleném nápoji moc nepochutnáte, určitě oceníte nepřítomnost tabákové mlhy v místních lokálech.  

 

S PRÓFOU NA PIVKU A NEŠŤASTNÁ TO EVROPA

Britové mají ke vzdělání odlišný přístup. Nezakládají si příliš na faktech (takže bakaláři tady toho moc neví), ale více o událostech přemýšlí a mnohem dříve se specializují. Učitelé jsou tu mnohem méně formální a normálně se s nimi chodí na pivo. Na univerzitě je nespočet studentů a studentek z Asie. Jsou z různých koutů, jedno však mají společné. Studují byznys a nikdo neví, kde je Česká republika.

Pro některé Angličany končí svět na hranicích Spojeného království. A co je za Kanálem? Cizinci a Kontinent! Když je uzavřený tunel pod lamanšským průlivem, není odříznutá Británie od Evropy, ale smolná Evropa od Británie!

 

ROYAL MAIL

Královská pošta. Pošta v permanentní stávce.

 

4. 9. 2009  Fotky od Kuny - MORAVSKÉ SKÁLY 2009 - a od Honziny - FERRATY! 

24. 8. 2009 Slavnostně oznamuji, že

POTMĚCHUŤ CLIMBING TÝM přibral do svého středu DVA nové členy!

 

Takže už jsem čtyři! ....."S´kra," odtušil básník.  

 

Již v rozšířeném složení Potměchuť CT letos svou hlavní lezeckou výpravu uspořádal do krajin moravských. Čtyři lezci, jedna "Popelnice"! Co chcete víc na pár pohodových dní? Oficiální logo akce vykouzlil Kuna. Těšit se můžeme na fotky a snad i na nějaký ten filmeček?

 

9. 6. 2009 Kunův článek. Kdo chce, může si zkusit najet myškou na Supermana!

 

METROPOLITNÍ BOULDERING

zapsal KUNA, foto Kolektivautorů

 

    Vzhledem k vyčerpání našich časových rezerv při předchozích víkendových lezeních v Rovišti a na Velké, jsme se rozhodli, že zkusíme něco natrénovat v naší krásné stověžaté metropoli. Ve vybírání boulderových lokací jsme nebyli příliš vybíraví a brali jsme co nám pod lezačky přišlo. Poprvé jsme, já, Žvejk, Kája a Lukyk, zavítali na Vyšehrad, kde se nachází krásná vytrvalostní zídka ze žulových kamenů. Myslím že to bylo fajn a na této stěnce jsme si výborně vytrvalostně zabouldrovali. Kolem procházející lidé nic nenamítali a dokonce nás dvě procházející se babičky pochválily, jak jsme šikovní, že jsme horolezci. Čas se nachýlil, tak jsem dali odpočinout svým nohám, které na malých stupech vysloveně trpěly, ještě navíc když jsem byl štastným majitelem nových krásných lezaček, a popošli jsme pár desítek metrů do vyšehradského podhradbí. Tam jsme přelezli ještě pár výživných obtížnostních traverzů (ale pššt! Neříkejte to památkářům, asi by nás rozsekali) a po zapůjčení zapalovače zbloudivší rodince jsme se již ubírali cestičkou k domovu s příjemně unavenými končetinami a s pocity z dalšího skvělého lezení.

    O necelý týden později jsme se vydali s Bobíkem, Lukykem a Matoušem na pískovcové bouldry pod Petřínskou rozhlednou. Jejich poloha byla sice zahalena rouškou tajemství, ale my jsme je celkem bez problémů našli, hlavně díky Žvejkově vyčerpávajícímu a přesnému popisu, který jsem si já zapamatoval svou téměř fotografickou pamětí ( jen tak mimochodem, až budete hledat jezírko s vodotrysky a vodopády v dohledu od petřínských boulderů, nezapomeňte, že měří asi tak půl metru v průměru!). Naše první pocity byly rozpačité. Přivítaly nás sice pěkné pískovcové bloky, ale v nejbližším okolí to vypadalo, jakoby tam tlupa bezďáků kalila a poté vyházela - rozmlátila všechny flašky v dohledu. Do měkkého pískovce se znovu a znovu zarývali nástroje podepisujících se a přiložené klikyháky připomínali jakési tagy z doby kamenné. Sem tam jsem sice zahlédl i celkem povedený ,,rockart“ (v podobě plastického srdíčka u supermana), ale stejně byl první dojem ne úplně pozitivní a stupy v podobě vydřených brázd, často až k zemi, tomu také moc nepřidaly. Ale pozor! Zdání klame! Nedbaje na první dojem jsme to přeci jen zkusili a i k našemu údivu jsme si výborně zalezli. Díky absenci pevných nohou, narozdíl od Vyšehradu, nás sice brzy bolely všechny ruce, ale ani to, ani stará paní, která se nás marně snažila přesvědčit, že lezení je životu nebezpečné (a po Bobíkově argumentu: ,,Víte kolik lidí umře třeba při nehodách na silnici?“ odpověděla: ,,To mi dcera také říká, když létá letadlem.“), nás neodradilo a nezkazilo nám skvělé bouldrování. Z přelezených bouldrů zmíním ,,Od hodin k hraně“ a ,,Z hrany do malinkýho chytečku“, ,,Dvoupřehmatovou“, vrcholovky pracovně pojmenované ,,Vedle supermana“ a ,,Zběsilá přes díry“, zkrátka cesty byly opravdu pestré a my jsme se výborně bavili. Kdybych měl srovnat lezení na Petříně a na Vyšehradě, asi by to vyšlo nastejno. Na Petřínských pískovcích jsem si nad cestami zapřemýšlel, dokonce jsem se pokoušel aplikovat i nějakou techniku. Petřín také nechával v klidu nohy, které moc práce neměly. Velké negativum této boulderové lokality je její zahumusené prostředí, popsaná skála a nechutně vydřené stupy. Na vyšehradské zdi se to s myšlením moc nestrhne, zato je to vytrvalostní traverz na čisté zdi s historickým panoramatem Vyšehradu (ale pozor na nohy, je to fakt nářez).

 

 

 

 

 

 

    Dodatek (už takhle je to dost dlouhý): Po vydařeném lezení jsme zašli ještě do Lokal bloku, jak se říká ,,na jedno“. Po druhém pivě (my jsme zkrátka to pivo pít museli, když tam mají tak drahou polévku a my měli takový hlad!) se  k nám zcela neočekávaně přidali zbloudivší z Brd - Žvejk s Janou. Po třetím pivu šel Lukyk domů a Bobíka napadla spásná myšlenka, že abych já nemusel jezdit domů (a mohli jsme vegetovat v příjemné restauraci až do zavíračky), tak přespím u něj doma a ráno se sebereme a pojedeme do turisťáku za dětmi. Tento nápad jsem s nadšením přijal a objednal další pivo. Po čtvrtém pivu, asi tak v půl desáté, jsme nechali Žvejka a Janu o samotě a vydali se do nedalekého copy centra, kde si Bobík po značném úsilí vytiskl pár fotek. Po návratu do restauračního zařízení jsme urazili ještě dva kousky a vyrazili k Palmovce. Cestou sice Bobík nechal v metru tak pracně vydobyté fotografie, ale to nijak nezměnilo naše rozpoložení a se železnou zásobou dvou lahváčů, šli jsme hledat nějaké další bouldry, které ,,tady někde jsou, jednou jsem se tam byl podívat“. Tyto drolivé hrubé pískovcové balvany jsme našli a dokonce se po nich snažili mátožně lézt. Příště, doufám, tam už půjdeme za střízliva  - a ve dne. Do postelí jsme se dostali brzy k ránu a usnout nebyl vůbec žádný problém. Buzení bylo o mnoho horší, ale zvládli jsme to a autovýtahem jsme vyrazili k dalším radostem i povinnostem.