Hra

"Poutavé čtení o putování či chcete-li útěku, nebezpečného žlutě oděného maniaka, známého jako CRAZY RIDER, který byl doprovázen a chráněn, svým neurvalým elitním oddílem, skrývajícím svou identitu, pod jednotné označení DIVOKÉ ŠLAPKY."

19. 8. 2008 Poslední tečka za loňskými prázdninami! Obratnými pohyby myši po stole a prsty na klávesnici ji vytvořil Honzina! Parádně zpracoval a okomentoval fotky z honby za Kozinou, za což mu patří velký dík.

Zítra? Co zítra? Kdožpak ví... Zítra se Vlastík ožení? Ale to snad! Řikáte si: "To není možný... O tom bych musel něco vědět... Mne by totiž určitě pozval." Kdo rozptýlí podezření, že na tom zbla pravdy není? Já!

Na fotky a nápadité komentáře z Vlastíkova významného životního přechodového rituálu si asi budeme muset ještě počkat, nicméně doufám, že se zde časem objeví nevšední slova o cestě do Bulharska a snad i nějaké ty skály, ne? Když už...

Každopádně se všichni (kdo sem kdy zavítáte) mějte krásně a pořádně si užijte zbytek prázdnin způsobem Vám natolik příjemným, že už to snad ani víc nejde!

12. 6. 2008 Tak jako jednoho dne nastane čas posledního soudu veškerého lidstva, tak dnes nastal také čas, nicméně k mnohem méně dějetvorné události. K představení posledních dvou dnů prázdninové cesty za Kozinou! Nejkrásnější na tom všem je, že jsem to stihl před dalšími prázdninami!

Ráno jsme se probudili do krásného dne, v krásném lese a krásně naloženi, ale to jsme ještě netušili, že jsme odsouzeni k celoživotní jízdě do kopce. Už při vyjíždění z lesa Bobík předvedl cosi jako“tríček-přeleť-škarpu-ústy-napřed“. Pak nás čekalo prudké stoupání na Čerchov (1042 m n. m.). Taková ranní rozcvička. Odměnou nám byl výhled z rozhledny, který byl ovšem lehce (light – licht - diet) zamlžený. Rozhledna byla krásně opravena. Bobík nám přečetl zpověď československého vojáka o „obraně“ Čerchova v srpnu 68. Cesta dolů se svou krušností rovnala cestě nahoru. Hustej terének! Paní důchodkyně byly dosti zděšeny. Náš sjezd, kdy jsme zcela zabržděná kola smykem posouvali dolů a doufali, že se nevyštípeme, komentovaly slovy: „Hazardéééééři!“ Načež jedna obdivně i vyděšeně pravila: „To poslední byla.......žena!“ No prostě, bylo to hustý, cestička plná šutrů, schodů, bahna... Obídek jsme si dali v České Kubici, a pak se vydali na další cestu. Viděli jsme zatopenou školu, kde se těžila kyzová břidlice a kde byli podle pověsti zasypáni horníci. Naše další cesta se ubírala k Brůdku. Nad vesnicí stál krásný kostelíček sv. Václava, jenž byl vystavěn jako památka bitvy u Brůdku (1040 n.l.). Bojovali zde Jindřich III. a Břetislav I. Na protějším kopci stál další kostel – sv. Anny, u kterého jsme se ubydleli. Udělali jsme si ohníček, koukali na hvězdičky, a pak hodili širáček. Nebe bylo bez mráčků, ale k ránu nás vzbudil Bobík, že začíná pršet. Širák nám prostě nebyl přán. Ale to už je další den....

Večer nebe s hvězdičkami vymetené, příjemný čerstvý větřík, plápolající ohýnek. Myslím, že tomu nevěřil nikdo z nás, ale poetické okolí nás natolik

uchlácholilo, že opět zvítězila lenost nad konstruktivním činem a rozhodli jsme se, jak už prozradila Kamča, hodit širák. Ve výjimečných případech je mi mé lehké spaní spásou. Nemusí mě totiž probudit stoleté záplavy, medvěd a kulový blesk ve spacáku (jako Rádoše), ale stačí třeba jen pár lehkých kapek, pohromy teprve věštících. Okolo čtvrté v noci jsme tedy postavili přístřešky a stihli přitom řádně namoknout. A co nestihl déšť v noci, dokončil dopoledne, jelikož jsme se kvůli němu nemohli hnout z místa. Nejvíc to, tuším, odnesl PÍDÍ. Nicméně nakonec se počasí umoudřilo a my jsme se mohli vydat na poslední společné putování, jelikož čas Divokých šlapek se pomalu chýlil ke konci. Výhodou posledního dne cykloakcí, když se člověk pohybuje v kopcích, je sjezd. Sluníčko krásně svítilo a my jsme se většinu cesty až do Nýrska, obohaceni o pár kilo vody nacucané ve věcech, spouštěli do nižších nadmořských, nikoli však myšlenkových, výšek. Lehké vyčerpání a únava z putování na nás přeci jen už doléhaly. Pokud někdy budete v Nýrsku, tak tam nehledejte pěkné náměstí. Ono tam totiž žádné není. Vlastně náměstí tam je a my jsme se rozhodli na zahrádce restaurace vyčkat na vlak. Vypadalo to ale asi jako kdybyste si rozložili piknik na jednom z ostrůvků křižovatky u Smaltovny v Radotíně. Nicméně vařili slušně a náladu nám také zvedlo zjištění, že v podniku praktikují otrockou práci dětí. Tomu klukovi, co nás obsluhoval mohlo být tak 13 let. Nechali jsme mu velké dýško, aby mu ho mohla macecha zabavit a zase ho zavřít do chlívku, než přijdou další hosti. Před příjezdem vlaku se ti čistotnější převlékli ze svého upoceného dresu do čistého trička, jiní by takovou změnu svého mikrobakteriálního klimatu neustáli ve zdraví. Cesta to nebyla jednoduchá, jelikož to by bylo, aby když jedete s plně naloženými koly, nebyla výluka a vy nemuseli vše šestnáctkrát nandavat, vyndavat, přendavat a zandavat. Nakonec jsme ale šťastně dorazili do rodné Prahy. Bilance výjezdu je následovná:

1. Opět jsme nedojeli v počtu, ve kterém jsme vyjeli (přiměřené ztráty).

2. Píchli jsme tolikrát, že kdybychom píchli o polovinu méněkrát, tak bychom pořád píchli strašně mockrát (ale to už je osud plně naložených kol, co si nechtějí ničit vzorek na dokonale rovných asfaltkách).

3. Crazy Rider nebyl polapen, momentálně dál šťastně ilegálně podniká v oboru stavebnickém.

4. Divoké šlapky mu dál kryjí záda roztroušeni po různých fakultách i středních školách, ochotné kdykoli vskočit znovu do sedel a vydat se na nejistou cestu za jistým dobrodružstvím!

5. Celkové hodnocení: celé se to náramně povedlo. Až na to, že Honzina teda mockrát nezazpíval, pokud vůbec.

11. 4. 2008 Diskant párty již je daleko za námi, Velikonoce rovněž (Škoda nó...), a tak nezbývá než pokračovat v našem cyklistickém seriálu. Za gramatickou korektnost můžete být vděčni bystré Káje, ofyciální korektorce ztránek pOTMJECHUĎ.

Dnes jsme se opět probudili u Radbúzky. Jen počet členů se změnil. Také jsme nevyrazili do oblíbené restaurace v Rybníku, kde nás již dobře znali. Blátivá rozoraná cesta byl náš cíl. Jelikož jsme měli rybníčky v botách, museli jsme projet pořádně nacucanou loukou, aby se to zpříjemnilo. Vydali jsme se do pořádného kopce, kola nám hrabala a zarývala se do bláta, které přichystaly noční deště. Pod zříceninou hradu Starý Herštejn se přečetla cedule s historií zříceniny, vzápětí následoval výstup na vrchol. Poté, co jsme stanuli na vrcholu, zřeli jsme turisty s labradorem. Podelší době se udělala společná fotografie, sešli jsme opět k ceduli, kde čekala kola a se smrtelnýma očima jsme se začali spouštět z kopce. Každé kolo bylo odráženo mokrými kameny, kořeny a větvemi. Veliký sklon terénu způsoboval orosená čela a pot

na zádech nejednoho jezdce. Takto postupovala naše řada o pěti členech níž a níž, dokud se nezastavila o budovu hotelu v Klenčí. Nedála se nám dosti vzhledná, proto jsme hledali jiné stravovací zařízení. Narazili jsem také na restauraci s „velkou pizzou“ – 28 cm. Nakonec nás pohltila nabídka zelňačky a piva, po které se sjelo přímo na nádraží. Zde nastal smutek, opouštěla nás Kája, mávala skrze okénko motoráku a mizela v dáli. Museli jsme tuto událost zajíst a zapít ve velmi příjemné rodinné hospůdce. Míchali jsme si černé a světlé pivo a obdivovali různorodou výzdobu jídelny. Obyvatelé Klenčí mě zlákali chodskými slavnostmi v Domažlicích, a tak jsme tam jeli. V Domažlicích začalo hledání ubytování. Objížděli jsme místní gymnázium, ptali se školníka a nakonec mluvili s paní školníkovou. Manžel je prý na fotbale a ona o ubytování nic neví. Zkusili jsme to v domově dětí, který se nám nezdařilo najít, i když byl v ulici, kterou jsme projížděli, a kterou nám na začátku popisoval jeden pán s kobercem a dvěma balíčky kondomů a tvrdil, že je to gymnázium. Následoval též nezdar u bazénu a nakonec odjezd do nejbližšího lesa. Po vyklizení drátů, jejichž zvuk při odhazování Bobík miluje, se stavěl prototyp megapřístřešku, kde jsme všichni usnuli.

Přestože jsme se utábořili večer narychlo v takovém kentusu a v noci poměrně dost lilo, spali jsme až asi do desíti. Honzina sice prohlašoval, že jako ráno vstane, že tady bude chodit spousta lidí atd., ale každopádně spal jako nemluvně. Avšak neřekl bych, že jsem se vyspal dorůžova, protože mě už od rána trápila špatná nálada, které jsem se nemohl zbavit. Naštěstí však během dopoledne sama odezněla. No, říkat dopoledne je hodně odvážné, v

Domažlicích jsme byli asi v půl jedné. Předtím jsme se vykoupali v Čerchovce – bylo to už fakt potřeba. Při té příležitosti jsme měli dokonce možnost zahlédnout parní vlak, který ale Honzina nestihl vyfotit, a tak zůstane navždy jen v našich vzpomínkách. V Domažlicích již byly chodské slavnosti v plném proudu. Proplétali jsme se mezi stánky s koláči, keramikou, dřevem, chlastem a tisíci lidí. Po několikaminutovém boji jsme se přeci jen dostali až na náměstí. Prohlédli jsme si ho nebo alespoň to, co bylo přes lidi a stánky vidět, a nakoupili tvarožníky na snídani i další jídlo. Poté jsme se jali stoupat po červené zpět na hřeben Českého lesa. Cestou jsme jako viděli spousty zajímavých věcí: Kozinu, stojícího na Hrádku (děsnym kopci) a civícího na Domažlice, J. Š. Baara (J.Š. Baar: "Pane Bože! Všecky struny v srdci - mém již popraskaly. Jedna jediná zbyla. Miluješ-li mne - dej - abych směl na ni zahrát píseň o lásce k této tvrdé kamenité zemi." - pozn. přepisovatele), stojícího na výhledech a civícího na Kozinu, Domažlice a širý chodský kraj, na zdejší vožralý zevláky, na hospodu v Trhanově, do které možná i sám Kozina zašel. Ta nás ovšem příliš nenadchla, jelikož byla dost drahá. Pak jsme našli jinou v Chodobě, kde jsme si dali klobásky a paní servírka nám dovolila konečně si usušit věci, protože slunce asi po čtyřech dnech opět naplno hřálo. Ve finále dne se nám podařilo najít luxusní místo na spaní mezi dvěma potůčky, v krásném voňavém lese. A když jsme si pak každý ještě přihnuli z medoviny, zakoupené v Domažlicích, spalo se nám jako v pohádce. Dokonce ani rys nás nesežral.

P.S.: Honzina si medovinu vychutnal ze všech nejvíc a mohl si ji vychutnávat celou noc, protože mu s ní Kamča polila celý spacák.

Přátelé, kamarádi! Napřed bych rád poděkoval úplně všem, kteří se akce zúčastnili, jelikož se dozajista nadmíru vyvedla. Určitě lépe než Bushova blesková válka v Iráku. V sobotu jsme všichni viděli na vlastní oči

příklad sociálně-integračního procesu, spočívající v odvěkém a přirozeném vymezení sebe sama na principu „my“ a „oni“. V některých kmenových společnostech hrálo zesměšňování protivníka důležitou úlohu. Komunistický režim propagandisticky zadupával třídně, židovsky a trockisticky smýšlejícího západního imperiálního agenta jednajícího ve službách buržoazie. Západní euroatlantská civilizace se dnes se svým patentem na pravdu a svými liberálně-demokratickými postoji vymezuje vůči terorismu a různým formám islámu.

My, řádní a věrní členové KČT a TOM Radotín, s aktivním přístupem k životu ukrytým v symbolu znaku lesní moudrosti, jsme dali jasně najevo, že nejsme a nikdy nebudeme těmi zevláky, diskanty, skejťáky a podobnými individui, za které jsme se s takovou chutí a péčí převlékli. Ale přiznejme si, každý tam někde uvnitř, v řídícím centru svého ega, něco málo příjemného v jejich identitě našel. Je možné, že oni by dopadli stejně. To by se ale nejdřív museli převléknout za skauty, turisty, outdooráky či podobná individua…

10. 3. 2008 Kromě dalšího zápisu z propršeného "zevl dne" naší výpravy, si můžete přečíst i pár slov od naší zahraniční dopisovatelky, jež se momentálně nachází ve starobylém Řecku. Zároveň jsem Vám nachystal fotky ze skoro zapomenuté

A rád bych také všechny zájemce, které už nebaví trápit se pouze všedními problémy dne, pozval na dobrovolnou veřejnou semestrální přednášku s názvem Globalizace a globální problémy (každý ČT 18-19:30 na právnické fakultě). Bližší info najdete na http://cozp.cuni.cz/COZP-215.html. Pokud byste měl někdo zájem, tak se mi ozvěte, domluvíme se!

Již je tomu skoro týden, kdy se Zdenka S., toho času studentka oboru geologie na PřF UK, vypravila do neznámých krajin jižní Evropy. Její první dojmy byly natolik silné a zároveň dobrodružné, že všechny své postřehy a pocity naťukala do notebooku. Nepsala s předpokladem, že text bude zveřejněn, psala si hlavně pro sebe - k uklidnění duše. Přesto však souhlasila s jeho zveřejněním a já jsem za to rád. Pokud nebudeme lpět na detailech definice, slovy antropologa prožila tzv. "kulturní šok". A to se pohybujeme stále v Evropě. Představte si, že byste jeli za Samojci do Polynésie - to je představa, co? Ale nechme již mluvit Zdenku:

4. 3. 2008, 02:15 řeckého času jsme přistáli v Soluni. Po cestě nic zajímavého. Akorát mám pocit, že letadlo okupovali pouze Řekové. Pokud tam byli i

Češi, jejich hvězdy zmizely v oslnivém světle řeckých sluncí. Řekyně mě zaujaly. Kalhotami, které vypadají, jako tenké černé punčocháče (pozadí – čím větší, tím lepší). Jen jedna se vymykala, měla tepláky.

Následujících šest hodin jsem si lámala kosti na letišti a snažila vyjíst z Reflexu všechna písmenka. Nikdo mi nic neukradl (ani mě).

Kolem osmé neanglicky mluvící taxikář pochopil, kam chci odvézt. Vchod na kolej mi potom s gestem vyjadřujícím neschopnost mluvit anglicky a se slovy „I am clean lady“, odemkla postarší dáma. Nacpala mě do výtahu, zmačkla dvojku a sama šla po schodech.

Se slečnou v recepci šlo všechno hladce. Jen se usmívala, jaká je to náhoda, že jsme na pokoji tři Češky. Načež jsme těm dvěma, co mě předstihly, vpadli do pokoje a probudili je. Seznámili jsme se pak mezi čtyřma očima, protože holkám se ještě nepodařilo víc očí otevřít. Já jsem si náhradou za spánek dopřála sprchu. Jakožto odborník konstatuji nepřiměřenou tvrdost vody (mýdlo už používat nebudu).

Z okna koukáme na moře. Ještě lepší výhled se nám ovšem naskytuje na dvouproudou, velmi frekventovanou silnici. Cestou do školy jsem se nechala zlákat. Vzala jsem to po pobřeží. Moře mělo v dopoledním, ostře žlutém slunci (musím si rychle koupit brýle), nádherně křiklavě azurovou barvu a lehce zasmrádalo (asi jako žumpa).

Pak jsem zbytek dne trávila stejně otravnou činností jako do teď v Čechách, jen to bylo mnohem dramatičtější a zábavnější. Oni totiž Řekové neumí moc anglicky. I studentů, mám pocit, celkem dost ani nekvákne, ale jinak jsou nesmírně ochotní. Campus je tu ohromný, myslím, že v jednom prostoru mají všechny fakulty a každá má obrovskou budovu. To je ten největší nářez! Jednak jsou to šílená bludiště. Fakt mě poslali třeba šestkrát jinam na to samé místo. Ale hlavně to tam vypadá naprosto příšerně. Jako ve squotu (nepřibarvuji!!!). Všude bordel, počmárané zdi. V posluchárně třeba mají plátno, lavice a katedru, ale skříň je rozmlácená a všechno označkované. Leckde chybějí tabulky v oknech. Párkrát bylo vidět studenty při přednášce, ale většinou pokuřují na chodbách (!), kafíčko, pokec... (a mi že si užíváme, pch!)

Ještě nemůžu uvěřit. Myslím, že zítra přijdu a bude to tam vypadat, jako ve škole. Jeden učitel mě zatáh k sobě na přednášku. Nezájem, že mu nebudu rozumět. Hezky se omluvil, že mluví řecky. Pak mě řecky představil, hodil na můj účet pár vtipů a necelou hodinu a půl přednášel (tak krátká nemáme ani cvika). Na konci se zeptal, jak se mi přednáška líbila. (Předtím mě samozřejmě na katedře geologie srdečně uvítali, div nedošlo na objímání. A dostala jsem poměrně slušné instrukce ohledně města.)

Ten bordel, jsem měla pocit, jako by byl pořád horší. A u každé fakulty, byla kavárna snad pro víc než sto lidí. Tam teda seděla většina studentů (zdá se, že pořád).

Při cestě zpátky na kolej slunce zchladlo, ale paprsky pořád bodaly do očí. Voda byla ocelově šedá a stále zapáchala...

Vzbudilo jsem se celé mokré a doufalo, že mě čeká další den plný dobrodružství, ale Divoké šlapky se stále neráčily probudit a se

slovy: „To je ale chcanec!“, se otáčely na druhé boky a spaly dál. Zmlsanci!!! Vždyť to byl jen srpnový deštík (...vytrvalý šumavský „CHCANEC“)!!! Stálo jsem u stromu celý den. Nuda! Pruda! Zevlačina! Ubohý! Ubohýýýýýýý! Válely se celý den v přístřeškách a navíc odjeli moji kamarádi žlutá Merida, modrý Amulet a černé Ravo. Jejich rideři (Ála, Žvejk a Piškot) s nimi odjeli – ubozi! Tak v pět se konečně začalo něco dít. Rideři z našich brašen vyházeli věci, nasedli a vyrazili do Rybníku do hospody. Nechali nás stát před hospodou a šli si užívat – óóó jaká nespravedlnost! I já toužilo svírat ve svých pedálech karty a zamastit si „whistíka“. Ale na nás se vyprdli. Nechali nás tam přivázané až do noci. Pak se jelo domů. To své jezdkyni – která je stejné váhové kategorie, jako je jezdec červené Meridy – nikdy neodpustím! Protáhla mě příšerným bahnem. Celé špinavé a mokré mě zase opřela ke stromu a celá vysmátá zalezla do přístřešku. Já ani moji kamarádi jsme si dnešní den moc neužili.

13. 2. 2008 Neobvykle rychlá aktualizace se mi podařila především díky Rádošovi. Zavzpomínal a doplnil zbytek dne, za což mu patří můj dík. Navíc má pro všechny účastníky ankety O největší ZRŮDU tento návrh:

Bude se hlasovat veřejně nebo tajně? Já to chci ve třetím kole zablokovat a do druhé volby navrhnout ještě úplně jinou zrůdu!

Já však odmítám vytvářet další anketu, abych se nezamotal do procedurálních nejasností, nerad bych totiž volbu Zrůdy nepatřičně shazoval. Každý může svou volbu nabídnout veřejnosti. Dejte si ale pozor, abyste poté nedostali v obálce bílý tesák!

12. 2. 2008 Reaguji na výzvu široké veřejnosti a předkládám Vám další den. Je tu ovšem malý nedostatek. Jak mnozí víte, Piškot nám z akce odejel dříve a nestihl již deník dokončit. Respektive stihl - doma na papír. Jeho zápis ale zmizel kdesi v nenávratnu, a tak se asi již nikdy nedozvíme, jak tento den vlastně dopadl. Kdo by si ale vzpomněl, může ho dopsat, třeba do knihy návštěv.

Pro vedení TOM připojuji anketu o největší Zrůdu všech zrůd. Připomínám, že úkolem dětí bylo ze svých těl a dalších libovolných věcí vytvořit co nejlepší zrůdu. Jak prosté. Po uvážení výkonů dětí, můžete hlasovat v anketě.

Čtvrtek 9.8.2007, zapsal Piškot a Rádoš, částečnou korekturu provedla Kája, foto Honzina

Vstát brzo. Velice odvážný to plán z včerejších pozdně večerních hodin byl uskutečněn pouze svým tvůrcem, Honzinou _®^* . Drtivá většina „Divokých

šlapek“ byla tak násilně probuzena až nečekanou událostí, která narušila naši pologeniální siestu na zřícenině hradu Přimda. U mě osobně velice** příjemný sen přetrhl výkřik: „Jede sem auto!“ Následující události nabraly spád. Do naší noclehárny vtrhnul tmavě zelený džíp, který neomylně nabral kurs přímo na můj spacák, těsně se vyhnul a vykroužil elegantní kolečko kolem přístřešku Ály a Žvejka, aby nakonec zmizel stejně, jako se objevil. Spekulace, že si jedou pro větší auto, tank nebo Policii ČR se nepotvrdily, přesto jsme se s autem ještě setkali na parkovišti před MÚ Přimda a zblízka jsme četli nápis: „Lesní správa“. To všechno po velice pestré snídani (müsli nebo E 221 – Zelňačka bez zelí) a jedné píchnuté duši (Kája, zaplatí dle tradice všem pivo, kdopak ví?). Honzina _®zase nezazpíval. Ale to jen tak boke

m.*** Další cesta se odehrávala na příjemných lesních silničkách, takže i trekkingová menšina (malá rozsahem, ale velká významem) si přišla na své. Pak se dlouho nic nedělo. Bobina ^© svévolně změnil trasu, což naštvalo hlavního traséra Rádoše^TM. Ale mezi námi, kdo ví, jak to bylo. Za zmínku určitě stojí i zatím jedno z nejkrutějších stoupání na Pleš ( ne „na plech“, to bylo včera). Při něm umdlévající končetiny držela při životě jen myšlenka na blížící se restauraci. Ta však byla zavřená a tak nás od smrti hladem zachránila jenom neobvyklá ostružinová úroda. Mňam. Hodů se ale nezúčastnili všichni, Rádoš ^TMa Honzina _®jeli tak rychle, že ostružiny nestihli zaznamenat a tak zazněly dva návrhy, jak si je usmířit.

Pokud si dobře pamatuji, tak jsme řešili Honzinu (R) a Rádoše (TM) - hudebního impotenta sedíce v hospůdce v zapadlé vsi jménem Rybník. To jsme ale ještě netušili, že se tato hospoda a vlastně celá vesnice stane naším záchraným bodem na celý další den! Jak jsme tam tak seděli a kecali, začala nám býti poněkud zima, a proto jsme šli ještě na chvíli poseděti dovnitř, neboť bylo nabíledni, že už moc daleko ten den jet nemusíme.

Po chvilce nerušené zábavy někdo zvolal: "Začalo pršet!" To by nebylo nic tak hrozného, kdybychom ovšem neměli kola venku na dešti. Nastal tedy zběsilý úprk pro kola, abychom je mohli ukliditi pod střechu. Následně jsme se vrátili do lokálu, protože nemělo smyslu pokračovati dále v cestě v tomto lijavci. Zábava tedy pokračovala. K večeru déšť ustal, což bylo naše jediné štěstí. Dojeli jsme do nedalekého lesa, který byl jako stvořený pro táboření. Lesem protékal potůček, který, jak jsme se později dozvěděli z mapy, nebyl úplně obyčejný potůček, ani Potůček, byla to Radbůza!

Když o tom tak přemýšlím, bylo to vlastně nevýslovné štěstí, že nám ten večer nepršelo. Mohli jsme se tedy navečeřeti, postaviti bytelné přístřešky a ještě dlouho do noci diskutovati o rozhodně důležitých věcech. Avšak štěstí na počasí nás mělo již brzy opustiti, a tak jsme byli nakonec velice rádi, že jsme tentokrát stavbu přístřešků nepodcenili...

Mám pro Vás jedno doporučení! Pokud jste ještě neshlédli animovaný snímek Persepolis, musím vám ho vřele doporučit. Vypráví životní příběh jedné íranské holčičky, mj. i autorky filmu Marjane Satrapiové. Vyrůstá v Íránu, kde se spolu se svojí rodinou potýká s revolucemi, válkou i s nastupujícím tlakem autoritářského islamistického státu. Podaří se jí dostat se na Západ a studovat ve Vídni, kde prvně poznává klady i zápory liberální konzumní společnosti. Pohnutý příběh je příjemně protknut i mnoha veselejšími scénami. Hlavně však předkládá přemýšlivému divákovi mnoho otázek, na které asi není ani tak důležité odpovědět, jako si je vůbec položit! Určitě to nezmeškejte, stojí to za to!

A k tomu nabízím zápis třetího dne! Fotky jsem tentokrát ukradl z Honzinova archivu! Díky!

Odešla noc plná děsů a obav z příchodu bludných Holanďanů mazajících nevinným nocujícím kozí bobky na

ksicht a nastalo slunečné ráno. Něco se nám ale nezdálo! V okolí plno hluku: „Ty vole, to je banda, ani ešusy si po sobě neumejou....(slyšela rozespalá Kamča)“ Dřevorubci vozili dřevo asi 50 metrů od našeho útočiště. Rozhodli jsme se pro rychlý zábal a výpad. Sjeli jsme k nedalekému potůčku k posnídání. Nakonec jsme si dokonce i natočili pitnou vodu díky hodné paní, které jsme kempili u pozemku. Dál jsme pokračovali směrem na Rozvadov. Hledali jsme služby pouze restaurační, vlastně Honzina ani neví, jaké jiné služby může člověk v Rozvadově najít. Uvelebili jsme se v restauraci, kde obsluhovala milá servírka, která si nemyslí, ale ví, že neujede na kole, narozdíl od nás, ani 5 km. Začalo trochu pršet, a tak jsme poseděli trochu déle, nejen u špízu, ale i dezertů. Následně jsme objevili Jednotu, kde jsme nakoupili vše potřebné, kromě slivovice.

→ o krok zpět: Dopoledne nás zradila značka, naštvaný vlastník louky odklonil červenou okolo, ale značení nedotáhl. Ve chvíli ztracení jsme narazili na stejně ztracené „vandráky“. Také směřovali do Rozvadova, zanechali jsme je svému osudu. Honzina se chtěl celou dobu vykoupat, ale donutili jsme ho vydržet až ke krásnému rybníčku kousek od tábora s kupou aut a teepee. Zde jsme zanechali přebytečný šmír, prach, lupy i chlupy. Ani nás nepřekvapilo, že nás během očisty dohnali vandráci a naskákali do rybníka taky. Opět jsme je předjeli a během oběda dorazili do stejné restaurace. Z té jsme opět odešli první a naposledy nás

chytili v krámě, kde nakoupili i chlast. Zřejmě se vydali směr Bělá, my na Přimdu. Po cestě byli všichni nudaři, jelikož se žádný nenechal nalákat na Bobíkovu výzvu ke společné ráně od ohradníku. Spokojili jsme se s pohledem na krávy, vyhlídkou skalení se v Přimdě a následného výstupu potmě. Ála byla sice pro jistější přespání v lese, o kilometry blíž, ale Kamča rozhodla k akci Přimda. Z místních hotelů jsme si vybrali ten nejméně hvězdičkový – Horský hotel. Načančané stoly, natažené ceny, orlice nad vchodem. Avšak přijali nás vlídně, nechali nás posedět, počkali s jídlem než vytrávíme a dokonce nás nechali hrát karty. Všechno je o personálu. Popovídali jsme o vysokých školách, dali whista a slečna nám i dala vodu na cestu. Podnapilí jsme se vydali do tmy. Zpočátku všichni seděli na kolech, ale cesta byla natolik trnitá, že nikdo nevydržel až nahoru. Nehledě na zákaz výjezdu nahoru na kole. Zřícenina vypadala ve světle čelovek přívětivě, ale nezastřešeně, přenocování někde uvnitř se nezdálo být dobrým nápadem. A tak všichni kromě Piškota a Honziny, spustili přístřešky z kol. Zalezli jsme a doufali, že nepřijde Bludný Holanďan – tentokrát v podobě strážce národního parku („Nevíte náhodou, kde je tady NP Šumava?“) nebo že nebude opakovat tragédie z roku 1989 (zde není myšlena Sametová revoluce, ale pád kamene z hradební zdi Přimdy – poz. přepisovatele).

10. 1. 2008 Druhý den našeho putování! Autorství fotografií je připisováno Kamče!

Honzina si večer stěžoval, že jsme ho ráno s Kamčou vzbudili, ale s tím já nemohu souhlasit. Je pravda, že jsme „hejkali v 7:30, ale to už byl Honzina prokazatelně vzhůru. Asi v osm jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat. Při té příležitosti se nám povedlo vzbudit zby

tek osazenstva, a tudíž bylo možno začít snídat, balit se a konečně vyjíždět. Jeli jsme převážně z kopce podél potoka do Broumova. Kousek za Broumovem jsme se chvíli nemohli rozhodnout, kterou cestou se vydáme. Nakonec se většina rozhodla pro variantu sice s menším stoupáním, ale s terénnějším povrchem cesty. To bylo poprvé, kdy mě prokleli. Naštěstí terének trval pouze půl kiláku, a pak už jsme se ubírali po, hlavně Piškotem oblíbeném, asfaltu. Při sjezdu do Tachova jsem si opět zpestřili cestu poruchou. Pro změnu to byl Piškotův plášť, který nějak neustál náročnost trasy a způsobil tak i píchnutí duše. Vše ale nakonec dobře dopadlo. V Tachově jsme po menším pátrání nalezli hospodu – pizzerii, s přijatelnými cenami. Všichni si dali panenky, jen Honzina si dal pizzu. V Tachově bylo krásné náměstí a dva cyklosporty, z nichž ale jeden byl naprosto nepoužitelný, protože nedělali nic na počkání. V dalším cyklu si Bobík koupil brašničku na kolo, takže je teď zase o něco drsnější. Po několika hodinách strávených v Tachově, jsme konečně vyrazili pryč vstříc divočině. Po cestě jsme ale ještě navštívili pomník bitvy u Tachova a zbořený klášter i s opravenou jízdárnou.. Díky trochu nedůkladnému značení a mojí chybě... – no prostě jsme zapomněli na Honzinu a ujeli jsme mu, zabloudili, a pak jsme ho doháněli, zatímco Honzina se snažil jeda dále po zelené značce nás dohnat. Výsledkem bylo pár telefonních rozhovorů a to, že Honzina tvrdnul 40 min. na kopci. Poté už nás čekal jen jeden zdrcující stoupák. Po chvíli jsme našli polorozpadlý barák. Bylo docela pozdě a navíc se zdálo, Rádošovo zachycení noční návštěvy Bludného Vymaštěného Holanďana (viz Bestiář)

že se blíží bouřka, a tak jsem barabizně vzali za vděk. Avšak když jsem si před ní vařili, přijel nějakej týpek a říkal, jako že mu to patří a jako že mu to nevadí, ale kdyby nás našel šéf, tak že jako bububu, etc. Raději jsme tedy hned po véče zalezli do spacáků. Snažili jsme se Honzinu přemluvit, aby nám předvedl své číslo: „Sedím si na vedení,...“ On se však úspěšně bránil. Za to předvedl spoustu jiných hlášek: „Tady se furt někdo papouškuje jako kanár!“ Chvíli se nám dokonce zdálo, že přišel Bludný Holanďan = šéf, nicméně Bludný Vymaštěný Holanďan se neukázal ani do rána, a tak jsme klidně spali.

Rádošovo zachycení noční návštěvy Bludného Vymaštěného Holanďana (viz Bestiář)

Honzina: "Nebuďte smutnej, já vám zazpívám veselou písničku, alespoň poznáte český folklór."

13. 12. 2007 Putování "kolmo" se pro nás stalo již pevnou součástí prázdnin a mě nezbývá než komukoli, kdo bude mít tu trpělivost, představit první den našeho pohodového výletu. Pokusím se deník aktualizovat v pravidelných intervalech a snad dodám i nějaké fotky. Nechť všem účastníkům připomene pěkné prázdninové chvíle, zvlášť v předvánočním stresu plném červených veteránů s plnovousem a ostatním ať nepřinese příliš nudy...

Tak jsem zase jednou vyrazili na kola! Již potřetí! Naší letošní putovní destinací se stane Český les, pro mne zatím málo prozkoumaný kout naší vlasti, kde bychom se rádi vydali nejen po stopách zašlých vojenských prostorů, ale i

mrazivě neúspěšných sociálních nepokojů. Sraz v 7:40 v Radotíně, zatím jede Bob i Ká, Piškot, Ála, Žvejk a Kamča. Prvním dobrodružstvím se nám stala porucha mašiny v Plešnici. Zatímco Koloťukové bezradně obcházeli vagóny, nemohli jsme si nevšimnout jedné kuriozity. Patrně šikovný mladík si vyrobil kytaru z plechovky od oleje a násady na lopatu. Z plechovky poté vyluzoval neobyčejně zdařilé zvuky, opravdu připomínající hru na kytaru. Vystoupili jsme v Lázních Kynžvart, nasadili brašny, vrátili Piškotovi čouhající duši do kola a vyrazili na zátěžové 2 km. V hospodě Chodovar, jsme dostali výtečný oběd a pivo - Chodovar. Přes místní zámek pokračovali jsme směrem na domnělý geografický Střed Evropy! Cesta bohužel nevedla z kopce. Absolvovali jsme neskutečně dlouhý výstup na kopec Dyleň a navíc nás stále provázely technické potíže (Ála – šroubek u nosiče; Bob i Ká – operace pláště – zaseklí kamínek), což se snad

nestane pravidlem. Nakonec dorazila naše pětičlenná skupina až na Landes Grenze s Říší. Tam jsme si v rámci veselé scénky s nadsázkou zahajlovali, nabrali vodu ve studánce, vyfotili se a šlapali dál. Za chvíli se s námi konečně spojily uzávěrové oddíly tvořené Honzinou, Rádošem a Šavlí, nejprve po telefonu, později i v reálu. Tak je nás letos osm! Trochu smůly hned přelezlo z 1. oddílu na oddíl 2. - Rádoš píchnul! Později jsem litoval, že jsem byl strůjcem sázky „kdo píchne, platí všem pivo“, jelikož jsem na to doplatil jako první, naštěstí se ke mě dnes připojil Rádoš a doufejme, že v budoucnu přibudou i mnozí další. Sicnu jsme dnes hodili u rybníčka Kajetán. Za setmění vyrostli v lese u vody přístřešky a altánek. Paní Řehořová nebude mne moci obviňovati z nekalých úmyslů (altánek letos sdílím s Kájou), jelikož altánek byl nejenom vzdušný, ale bylo i odevšad vidět, co se děje uvnitř. Po večeři, již za tmy, podstoupili jsme ledovou koupel, kterou někteří statečnější opakovali i ráno (v rámci budíčku = Kamčin jekot celým Českým lesem). Usnuli jsme v klidu v očekávání nového prázdninového dne. Celý den se naší malou společností nesla veselá a pohodová atmosféra, která je leckdy k nezaplacení!

V noci mne něco tahá za vlasy! Otevřu oči a nehýbu se! Říkám si, Bože, co se skrývá ve tmě? Čumák krvelačného medvěda? Lesní skřítek hledající ropu? Odvážím se rychle rozsvítit a podívat se. Kouká na mne svým jediným zdravým okem malý kříženec myši a klokana (lesní myš?). Nenechala se odehnat, dotěra. Skákala po nás s Kájou až do rána, mrcha!

Jaké znalosti mají cizinci o pradávných mýtech kmene Čechů, které máme v našem povědomí zafixovány především díky A. Jiráskovi, opravdu nevím. Pokud ale budete trpěliví, na podzim příštího roku by měl být uveden film Koruna Vyšehradu, vypravující mj. i mýtus o kněžně Libuši. No a co, řeknete si. Poutavé je, že vzniká v česko-americké koprodukci. Scénář snímku nejvíce staví na divadelních hrách nečeských autorů, přihlédne ale jistě i ke Kosmovi a již zmiňovanému Aloisovi. Jsem opravdu zvědav, co se z toho vyklube. Doufám jen, že v hlavní roli nebude hrát Silvestr Stallone, Vyšehrad nepřepadnou zmutovaní teroristé a k jeho osvobození nepotáhnou českou kotlinou federálové s termovizí. Kněžna Libuše snad nebude k věštbám využívat supertajný komplex budov uschovaný v Blaníku a autoritu u Přemysla nezíská jen extra svůdným pohybem své dokonalé postavy. Věřím, že tomu tak nebude. Kdo bude zvědavý, může se za rok jít podívat se mnou..

Hruboskalsko je jednou z nejznámější a v českých poměrech nejvýznamnější lezeckou pískovcovou oblastí. Asi 3 km od Turnova můžete na pískovcových věžích zažívat příjemné chvíle naplněné skvělými lezeckými prožitky, ale i horké chvilky pár metrů nad posledním jištěním. Věřte mi, z vrcholku pískovcové věže, odkud je nádherný pohled nejen na prosluněnou okolní krajinu, Trosky (tentokrát nemyslím mne a Žvejka), ale i na sápající se horolezce na vedlejší věže, se vám opravdu nechce dolů... Ve skalách jsme strávili celkem 4 dny. Děkovat a to je třeba především Vyšším silám, které nám seslali až neuvěřitelně ideální počasí (když jsme přijeli, vyšlo sluníčko a když jsme se rozhodli, že to balíme, začalo pršet). Znovu jsme si ověřili, že tahat cesty na pískovci není tak jednoduché jako vzít dítěti lízátko a přímo před ním ho s chechotem vycucat. Nikdy nekončící vnitřní schizofrenní psychický boj, který jistě zažil každý lezec, který kdy vedl výstup jako prvolezec, nás samozřejmě po celou dobu neopustil. Přesto si myslím, že jsme vcelku obstáli. Vylezli jsme jedenáct cest, vystoupili na osm věží či věžiček, dvakrát jsme stavěli u kruhu, zkrátka není nad nové zážitky....